Facebook obce Virtuální prohlídka A A A A

Historie obce

První písemná zmínka o existenci vesnice, ležící 8,5 km vých. od Vranova nad Dyjí na obou březích Mramotického potoka, pochází z r. 1349. Tehdy byly majetkem žerotických Vajtmilarů, záhy se však staly příslušenstvím hradu Šenkenberka. Procek ze Šenkenberka prodal v r. 1360 půl Milíčovic Jimramovi z Jakubova, Bedřichovi ze Želetavy a Roškovi z Borů. Rok nato získali tito šlechtici od Markvarta ze Šenkenberka i druhou polovinu osady. Někdy před r. 1403 připadly Milíčovice právem od úmrti moravskému markraběti Joštovi, jenž prodal Šenkenberk i s příslušenstvím Přechovi z Kojetic do dědičného vlastnictví. Patrně za českouherských válek Milíčovice zpustly a jako zpustlé přešly k jaroslavickému panství. V r. 1548 prodali rukojmí po nebožce Viléma Kuny z Kunštátu pusté Milíčovice nejvyššímu pražskému purkrabímu Volfovi Krajířovi z Krajku. Ten připojil pustou osadu ke svému vranovskému panství a s ním je v r. 1568 prodal Petrovi Čertorejskému z Čertorej. Buď jím, nebo jeho nástupci Ditnchštejny byly Milíčovice znovu osazeny a zůstaly již trvalou součástí vranovského panství (z jeho potomních nejvýznamnějších majitelů uveďme hrabata z Aithannu, vládnoucí na Vranově s přestávkami v letech 1618-1793).

Milíčovice byly vždy přifařeny do nedalekého Lukova, ve vsi stojí pouze filiální kostel Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaný v letech 1760-62 jako hřbitovní kaple. Ta byla v roce 1860 přestavěna do současné podoby. K drobným stavebním památkám Milíčovic patří poklona z 18. století, stojící u silnice do Citonic.

V r. 1749 pečetily Milíčovice dnes patrně ztraceným typářem, do jehož pečetního pole byl vyryt tehdy běžný motiv srdce, z něhož vyrůstají tři květy na stoncích, německý opis kapitálou ALTHAIM. D. MILISCHICZ. ( MZA Brno, fG125, signálům 152 ). Pouhé převzetí pečetního znamení by vzhledem k jeho četnosti a mizivé vypovídací hodnotě nebylo možné.

Památky

Zvonička uprostřed vesnice s letopočtem 1740 skrývala před II. světovou válkou dva zvony, jež každou třetí neděli svolávaly věřící k bohoslužbě, vyzývaly k denní modlitbě nebo ohlašovaly smrt některého obyvatele vsi. Větší zvon byl dar manželů Floriana a Zuzany Wieningerových z roku 1923, dodaný zvonařstvím Hiller v Brně v ceně 7/10.000 kč. Je na něm tento nápis: Gewidmet der Gemeinde Milleschitz von Florian und Susanne Wieninger. - Ad.Hillers Wittwe und Sohn. 1923. (Věnováno obci Milíčovice od Fl. a S. W /Mil.26/. Vdova a syn po Ad.Hillerovi). Při příležitosti zavěšení nového zvonu obec nechala opravit zvonici za vynaložení částky 1.500 kč. Menší umíráček přečkal I. světovou válku, musel však r. 1943 následovat svého už předtím odevzdaného druha jako vynucená oběť II. světové války. Tak nakonec zbyl pouze 30ti kilový zvonek na kostelní vížce.

Původní velký zvon do zvonice byl zakoupen 4. července 1783 za 95 fl(orinů) ve Znojmě, kde byl po zrušení kláštera panen u svaté Kláry. V horní části byl nápis:

Vor dem Feuer Gott lang mir geb Ruh, dem Convent St. Clara gehör ich zu.“

(„Před ohněm Božím mi dopřej klid, v konventu svaté Kláry mám být.“)

V horní: „Anno 1673 bin ich gangen zu Grund,

den 20. Juli in einer Stund´,

durch unwissend Feuer am Thurm zerflossen,

den 18ten Juni 1676 in Znaim wieder gegossen.“

(Anno 1673 byl jsem zničený

20. července během hodiny,

nevědomým ohněm ve věži roztaven,

18. června 1676 v Znojmě znovu zhotoven).

Tento zvon r. 1881 puknul. Firma Peter Hilzer, slévárna zvonů ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) dodala nový zvon o váze 307 kg, popř. 223 kg bez přilbice, za obnos 430 fl. Starý zvon o váze 190 kg převzala jmenovaná firma za 171 fl, takže zbývalo zaplatit 259 fl. (dle lukovské farní kroniky)

2. května 1882 byl ve Víd. N. Městě za přítomnosti tehdejšího starosty Johanna Schneidera zvon posvěcen. Kmotrou mu byla sl. Helene Dunglová, dcera Johanna Dungla, měšťanského stavitele ve Vídni, rodilého Milíčovana. Zvon byl pravděpodobně odevzdán za I. světové války.
 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, filiální kostel byl postaven původně obcí jako hřbitovní kaple (1728).

Vysvěcení proběhlo roku 1732 na den Nanebevzetí Panny Marie.

Roku 1851 byla na podnět závěti Barbory Dunglové (200 fl) nově zaklenuta kaple, směrem k čp.9 prodloužena a od hřbitova rozšířena, stará zcela zetlelá parketová podlaha byla vyměněna, ponechaná zeď byla o 5 stop zvýšena, aby dosáhla stejné výšky s klenbou přístavku. Vnější stavba, jakož i celé vnitřní zařízení (nové lavice) včetně opravy positivu stály obec 1176 fl. rak. měny. Stavbu vedl zednický mistr Jakob Nachtnebel z Lukova. O posvícení téhož roku byla kaple slavnostně vysvěcena farářem Josefem Driemerem a později povýšena na filiální kostel.

Roku 1871 byl kostel zevnitř i zvenku až do nejmenších detailů zrenovován a nádherně vyspraven. Malíř Engelmann ze Znojma vymaloval interiér kostela a sakristii a obdržel za to 75 fl. a stravu v domácnostech. Pozlacovač Gregor Zawadil ze Znojma dostal 225 fl. ze sbírky mezi obyvateli. Církev přispěla 30 fl.

Roku 1884 věnovala Elisabeth Auerová z domu v Milíčovicích č.20 oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie (85 fl.) a Walburga Müllerová z domu č.18 postní obraz (50 fl.).

Na podzim 1902 byly firmou Stromer ve Vídni v kostele postaveny varhany. Peníze na to potřebné byly získány z příspěvků za pronajatá kostelní sedadla, z nadace pro udržování varhan a především z velkodušné podpory (600 k) manželů Heinricha a Marie Zellnerových. Kupní cena varhan obnášela 1.600 k.

Roku 1905 věnovali Max a Anna Hauptovi ve Vídni kostelní okna s malbou. Prvně jmenovaný byl městským stavitelem ve Vídni. Matka jeho manželky Anny byla rozená Story-ová, ovdovělá Pimannová, a pocházela z domu v Milíčovicích č.38. Jedno okno, na němž je vyobrazen sv. Josef, nese nápis: „Svatý Josefe, pros za nás! Věnováno Josefem a Susanne Bimon, roz. Story.“ Druhé okno s portrétem sv. Anny má nápis: „Svatá Anno, pros za nás! Věnovali Max a Anna Haupt, roz. Bimon.“ Obě okna stála tehdy 1.600 rakouských korun.

V roce 1932 byl kostel důkladně zrenovován díky příspěvku 3.200 kč od paní Johanny Stefanové z Milíčovic čp. 43(17?) bylo umožněno zavedení elektrického světla. Rodina Mareschova uhradila nové kostelní vlajky. Dům Boží byl vymalován za 2.500 kč znojemským malířem Dostlerem. Obec pořídila i nový lustr za částku 1.600 kč. Za pozlacení a vyspravení oltáře a paramentu zaplatila obec pozlacovači Klimtovi ze Znojma 3.000 kč. Nátěr kostelních lavic a položení podlahy pod nimi stálo 1.500 korun.

Kříže: Při růžencové slavnosti roku 1863 posvětil farář Mašek kříž u kostela. Již od roku 1820 stál na tomto místě dřevěný kříž, který byl však roku 1840 přelomen větrem. ztrouchnivělý trám a obrázky byly pak až do r. 1860 přechovávány v domě č. 52. Z milosrdných darů a sbírky dospělé mládeže byl kříž opraven a r. 1863 vysvěcen. Lukované a Podmolané přišli do Milíčovic v procesí, první v doprovodu muzikantů.

Dne 16. v sobotu po Letnicích r. 1867 posvětil farář Mašek kříž s kamennou podezdívkou věnovaný výminkáři čtvrtlánu Antonem a Petronillou Chwojkovými. Stál 70 fl. Dárci kromě toho uložili jistý obnos na zřízení křížové nadace.

Roku 1868 byl výše popsaný kříž rozlámán vichřicí na několik kusů. Kámen zůstal nepoškozen. Manželé Chwojkovi zakoupili nový kříž a nechali jej zapustit do zachovaného kamene. 24. října 1869 byl nově posvěcen.

Dne 19. v neděli po Letnicích r. 1868 proběhlo svěcení litinového kříže na hřbitově, který nechali pořídit Theodor a Agnes Maurerovi, když se dosavadní kamenný kříž už drolil a rozpadal.

Na růžencové slavnosti r. 1874 byl vysvěcen kříž u napojení lukovské cesty na okresní silnici, věnovaný obcí.

Roku 1883 byl manželi Franzem a Katharinou Freiovými, kterým smrt vzala děti Marii a Adalberta, pořízen kamenný kříž u křížové cesty a socha Panny Marie Lurdské. Manželé Freiovi věnovali též obraz svatého Vojtěcha, jenž byl po žehnání posvěcen. Na udržování kříže u křížové cesty uložili na farním úřadě 50 fl.

Dne 31. října 1888 byl u kostela vztyčen kamenný kříž. V té době žila ve Znojmě zbožná vdova po řídícím učiteli Anna Maria Bigartová, jež chtěla zanechat po sobě památku. Dozvěděla se od milíčovického kostelníka Johanna Schneidera z čp. 1, že Milíčovice potřebují nový kříž a nechala na místě dřevěného kříže posvěceného r. 1863 zřídit kamenný kříž. Stál 185 fl., náklady na zařizování a vztyčení (20 fl.) převzala obec.

V říjnu 1912 byl posvěcen kříž u lukovské silnice, věnovaný Perpetuou Dunglovou, obec jej převzala do své péče.

Jako výraz vděčnosti za šťastný návrat syna a zeťů ze světové války nechali k většímu uctění Božímu Johann a Theresia Machovi /32/ při napojení polní cesty na okresní silnici zřídit kříž, který byl 2. srpna 1929 posvěcen farářem Bendou.

Uprostřed vsi byl r.1925 v parčíku zřízen pomník připomínající místní muže padlé ve světové válce. Dne 17. května se za účasti veškerého místního obyvatelstva a četných náštěvníků z okolí konalo slavnostní svěcení monumentu. Už v předvečer důstojně uvedl slavnostní den průvod pochodní. Starosta Franz Kellner přitom ve svém projevu připomněl válečné poměry a shrnul historii vzniku pomníku. Učitel Otto Peiker přednesl ve vzpomínkové řeči hrdinům padlým za vlast nekrolog, jenž přítomné hluboce dojal. Dopoledne 17. května celebroval farář Benda polní mši. Po průchodu krásně uspořádaného smutečního průvodu proběhl odpoledne vlastní akt svěcení za přítomnosti ctihodných p. P. Glaningera ze Znojma a faráře z Mašovic. P Glaninger měl slavnostní kázání. Poté hovořili p. Johann Stefan z čp.30 a posl. Franz Pittinger z Horního Břečkova o významu pomníku jakož i tohoto slavnostního dne. Znojemský pěvecký spolek Liederfreunde (Přátelé písní) zapěl strhujícím sborem. Když frontoví navrátilci na počest svých padlých kamarádů prošli pochodem v sevřeném šiku kolem pomníku, shromáždili se mladí i staří v hostinci Vitasek.

Za zřízení pomníku hrdinům, jež si vyžádalo náklady ve výši 23.000 kč, je třeba poděkovat aktivnímu památkovému výboru, tvořenému starostou Franzem Kellnerem, Franzem Machem (čp.44), Franzem Chwojkou, Antonem Wieningerem (čp.22), Johannem Waasem a jeho obzvláště agilním předsedou Johannem Kopřivou. Postaven mohl být ovšem jen díky mnohým příspěvkům pozůstalých a ostatních místních obyvatel, jež byly odvedeny v několika sbírkách na pietní účely.

Domy a lidé

Pověst vypráví, že první osídlení se nacházelo na trati Engelsüß (Kapradina) u dnešní silnice na Olbramkostel a jmenovalo se „Kapradina“. Nalezené pozůstatky zdiva tuto domněnku podporují. Na vyvýšenině údajně stávala kaple. Taktéž klášter, pravděpodobně nějakého žebravého řádu, se tu prý nacházel. Ještě ve 20.st. jeden grunt jmenoval „Pelhütten“, nebo „Bettelhütte“. Pás lesa vedoucí na východ byl záhy vykácen a namísto něj založena vinice, odtud tedy název „Maischäcker“ (Moštová/rmutná/ pole). Jelikož však víno mělo borovou příchuť, od vinohradnictví se upustilo. V době třicetileté války bylo podle pověsti osídlení „Kapradina“ zničeno a zbylé ubohé trosky z jílových cihel byly definitivně odplaveny silným lijákem.

Snad tu byli i Hesové, neboť mnohé domovní vchody byly zaklenuty oblouky, jaké se vyskytují jenom v Hesensku. Poslední z těchto hesenských oblouků byl odstraněn až roku 1882.

Jména majitelů domů z roků

Číslo 1825 1945
č. 1 Schneider Johann Franz Pikart (dělník, 84 a)
č. 2 škola Franz Schneider (u: 10 ha)
č. 3 Bauer Dominik Johann Schmidt (u: 8 ha)
č. 4 strážní (pastýřský) domek (stržen)
č. 5 Weidinger Anton Anton Krejci (důchodce)
č. 6 Pickart Michael Johann Doubek (listonoš)
č. 7 Kurzweil Johann František Židloch (zam. u dráhy)
č. 9 Schneider Franz ? Svoboda / Adolf Keisl (řeznictví,u: 4 ha)
č.10 Wieninger Franz Josef Wieninger (u: 28 ha, vč.52)
č.11 Hablik Franz Hubert Žák (u: 10 ha) /do 1931 Mollik/
č.12 Kraft Johann Václav Matoušek (u: 7 ha)
č.13 Dungel Josef Alois Weidinger (železničář)
č.14 Schneider Josef Anton Schneider – viz č.26
č.15 Chwojka Anton Jan Černý (u: 13 ha)
č.16 Mach Anton Franz Mollik (u: 13 ha)
č.17 Peter Mathias Franz Mach / Peter Basl – viz č.44
č.18 Müller Anton Peter Vsetecka (u: 13 ha)
č.19 obec kovárna
č.20 Auer Johann Johann Stefan (u: 18 ha)
č.21 Wieninger Engelbert Anton Schneider (zahrada)
č.22 Kraft Anton Anton Wieninger (u: 17 ha)
č.23 Strohalm Martin Anton Strohalm (3 ha)
č.24 --- // --- Anton Mollik (obchodník, u: 3 ha)
č.25 Maurer Theodor Anton Schneider (u: 33 ha – vč.14)
č.26 Maurer Georg --- // ---
č.27 Tunkel Michael Stanislav Foukal (u: 11 ha)
č.28 Weidinger Franz Anton Jahn (zedník, u: 4 ha)
č.29 Weidinger Mathias Johann Steffan (u: 24 ha)
č.30 --- // --- --- // ---
č.31 Kellner Anton Rudolf Šára (u: 9 ha)
č.32 Kocholl Franz Anton Czaker (dělník, u)
č.33 Czaker Ambros Albert Augenthaler (u: 18 ha)
č.34 Schneider Franz Franz Czaker (u: 5 ha)
č.35 --- // --- Johann Sigmund (u: 8 ha)
č.36 Stefan Johann Franz Stroh (u: 16 ha)
č.37 Schneider Michael Friedrich Schneider / Josef Rossa (u: 21 ha)
č.38 Story Franz Anton Hadamofsky (u: 7 ha)
č.39 --- // --- Paul Niklas (správce cest)
č.40 Zellner Johann Jan Mareš (u: 6 ha)
č.41 --- // --- Franz Kruspel (krejčí, 3 ha)
č.42 Dungl Franz Johann Steffan (u: 14 ha)
č.43 Chwoika Johann Franz(?) Mach (zahrada)
č.44 Frei Franz Franz Mach (u: 26 ha – vč.60)
č.45 Wieninger Anton Josef Černý (správce cest)
č.46 Schneider Josef Petr Černý (u: 22 ha)
č.47-48 Chwoika Franz Johann Stroh (u: 16 ha)
č.49 Hirschinger Josef Franz Kellner (u: 12 ha)
č.50 Wendl Anton Antonín Fukal (u: 10 ha)
č.51 Dungl Johann František Hoch (kolář, 6 ha)
č.52 Wieninger Josef Josef Wieninger / Matthias Strohalm (dělník, viz č.10)
č.53 Chwojka Wenzel Karel Dohnal
č.54 Daberger Mathias Johann Sigmund (3 ha)
č.55 Krejči Wenzel u. Paul Ignaz Johann Toifl (zedník, 6 ha)
č.56 Kocholl Franz Eduard Witasek / dř. Kochol (zájezdní hostinec, 10 ha)
č.57 Trümel Engelbert firma Trimmel
č.58 Prinz Winzenz --- // ---
č.59 Wendl Georg ? Vejdorská (švadlena, pošta/traf.) / dř. Lud. Schneider
č.60 Mach Michael Franz Mach (viz. 44)
č.61 Dungl Josef Rupert Futschek (zedník)
č.62 Donner Georg Josef Fellinghauer (pošťák)
č.63 Wendl Anton Alois Strohalm (dělník)
č.64 Kellner Alois Schneider (5 ha)
č.65 Dürnsteiner Michael Anton Hadamofsky (tesař)
č.66 Weidinger Franz Josef Horrer (2 ha)
č.67 Stiaba Johann Karel Strnad (6 ha)
č.68 Weidinger Anton Theresia Kurzweil (vdova)
č.69   Michael Rossa (dělník)
č.70   Johann Schmid (truhlář)
č.71   Johann Steffan (důchodce)
č.72   Johann Kopriwa (u: 11 ha, pronajímá)
č.73   Anna Nowak (domovnice?)
č.74   Fanny Stanzl (důchodkyně)
č.75   drážní domek
č.76   Christine Chwoika (důchodkyně)
č.77-78   drážní domky
č.79   Strohalm (rolník)
č.80   tělocvična
č.82   Molík (důchodce)
č.83   Johann Steffan / náj. Spoustová (nádenice)
č.84   Franz Macalka jun. (zedník)
č.85   Johann Stawa (švec)
č.86   František Macalka sen. (důchodce)
č.87   Marie Stefanová (výminkářka)
č.88   Gustav Strohalm (zedník)
č.89   škola DKV + školka
 

Po I. světové válce bylo možné se v Milíčovicích a okolí setkat s následujícími příjmeními, jejichž nositelé tu pravděpodobně žili už v období 1700-1750:

Chwoika (Chwaika), Czaker, Dürnsteiner, Dungel, Frey, Fuchs, Grieober (Kriehober), Hanauska, Hartmann, Hirsch, Kellner (Köllner), Kochol (Kohol), Mach, Mollik, Rossa, Schneider, Smetana, Stefan (Stephan), Stroh, Till, Toifel (Teufel), Waas, Walka, Wieninger (Winiger, Weninger), Wolf a Wolfgang.

Narození a zemřelí v Milíčovicích 1900-1936:

Rok *♂ *♀ †♂ †♀ Rok *♂ *♀ †♂ †♀ Rok *♂ *♀ †♂ †♀

1900

7

4

3

1

1913

6

4

3

1

1925

3

3

1

3

1901

6

4

8

6

1914

4

2

3

2

1926

5

1

5

1

1902

3

3

7

9

1915

1

4

4

3

1927

2

3

3

4

1903

3

6

1

2

1916

3

1

2

4

1928

8

3

4

2

1904

1

6

2

0

1917

2

1

5

2

1929

3

3

1

4

1905

8

2

8?

7?

1918

4

2

5

3

1930

1

2

3

2

1906

3

5

3

1

1919

4

5

2

1

1931

4

0

1

4

1907

7

3

0

3

1920

3

3

3

3

1932

3

1

0

2

1908

2

2

4

1

1921

2

2

3

3

1933

2

4

1

1

1909

4

3

4

6

1922

2

5

4

2

1934

4

4

3

2

1910

2

2

8

2

1923

3

0

2

2

1935

2

2

2

8

1911

5

5

7

5

1924

3

3

1

2

1936

5

1

2

2

1912

6

3

1

2

 

Jedním ze zemřelých r.1911 je též Engelbert Strohalm, jenž se 10. září utopil v Kapradinovém rybníčku, když se byl zabýval odřezáváním trávy, aby v zimě byl čistý led do ledárny.

Dne 27. ledna 1935 zemřela nejstarší obyvatelka vesnice, paní Rosalia Hadamovsky/á, ve věku 98 roků.

Sčítání lidu 1921: Úřední výsledek sčítání lidu v Milíčovicích obnášel 233 Němců a 87 Čechů, celkem 320 obyvatel.

Na základě sčítání lidu provedeného 2. prosince 1930 bylo v Milíčovicích napočítáno 314 obyvatel, z toho 207 Němců a 107 Čechů.

Stavební činnost

R. 1913 byla postavena hospodářská budova p. Josefa Wieningera, čp.10. Stejně jako u pozdějších místních novostaveb je podélná fronta domu obrácena do ulice, brána pro vjezd je široká, obytné prostory jsou vysoké a stáje vzdušné.

1925: manželé Anton a Barbara Schneiderovi /14/ si postavili na místě dvou starých domků novou velkou obytnou budovu.

1926: manželé Franz a Helene Machovi /17/ nechali strhnout starou budovu č.44 a na jejím místě zřídit pohodlný, krásný obytný dům.

1927: V tomto roce byly vybudovány tyto novostavby:

  • dům č. 30: Johann a Rosa Steffanovi
  • dům č. 28: Anton a Sabine Jahnovi
  • dům č. 16: Franz a Eleonore Mollikovi
  • dům č. 42: Josef a Marie Steffanovi

1929: Dům č.43 (Johanna Stefanová) za pomníkem padlých byl stržen a pozemek nabídnut Franzi Machovi (čp.44), jenž paní Stefanovou ubytoval ve svém vejminku. Na místě velmi zchátralého domku byla založena okrasná zahrada, což přispělo ke zkrášlení vesnice.

Franz a Susanne Kellnerovi (čp.49) si nechali na místě starého domu postavit novou obytnou budovu.

1930: Manželé Franz a Maria Mollikovi prodali svoji hospodářskou budovu č.11 včetně inventáře a vlastnictví pozemku a nastěhovali se do nově zřízené vily (čp.82) u horního vstupu do vsi.

1931: Při vstupu do vsi (záp.) nechala paní Rosa Stefanová z čp.30 postavit novou obytnou budovu, jež nese čp. 83.

Manželé Franz a Marie Macalkovi si vybudovali r.1933 novostavbu, jež obdržela č.84.

Na západní straně vesnice si r.1936 manželé Johann a Rosa Hawovi postavili nový dům, který dostal č.85.

Živobytí

1589 je rok otevření někdejšího vranovského železo-stříbro-zlatého dolu. Také v okolí Milíčovic patrně byly železné hamry, čemuž nasvědčují velké kusy strusky nalezené mezi Milíčovicemi a Lukovem. Neuplynulo ani 200 roků, než všechny železárny Znojemského kraje zase zanikly.

Roku 1878 prováděla v Milíčovicích ostravská uhelná společnost průzkum nalezišť tuhy. Ukázalo se, že těžba by byla nerentabilní. 200 m hluboké štoly byly zasypány.

Od 30.let 19.st. (stavby císařské silnice Znojmo-Vranov) rozkvétal obchodní ruch a obyvatelé Milíčovic, a zejména majitelé zájezdního hostince u silnice, z toho měli užitek. Kramáři, formani a lovecká společnost (Vranov) sem rádi zajížděli a vozili ceněnou zde pálenou slivovici do Čech a Slezska, do Vídně, ba dokonce do Terstu a Merana.

Robotní povinností sedláků bylo přivážet povozem nařezané dříví z dyjských lesů nebo čížovského revíru. Pokud někdo této své robotní povinnosti nedostál, musel sám nebo jeho manželka za trest sedět na nádvoří vranovského zámku na dřevěném oslu. Tak se vedlo ženě sedláka Waase z Vracovic, když vezl místo roboty víno ze Znojma do Prahy.

V revolučním roce 1848 vybojoval slezský poslanec za selský stav Hans Kudlich nezávislost sedláků na místní vrchnosti panského dvora. Když pověření vyslanci Pojger ze Štítar a Jausen z Onšova přinesli tu zvěst do Milíčovic, byli přivítáni hlaholem zvonů a mladí i staří vyšli v radostném průvodu na hon.

Jinou povinností poddaných byla služba v armádě. Tradovalo se, že korunní princ Fridrich se za pobytu pruského velení r.1866 otázal 24-letého syna majitele hostince, proč není vojákem. Odpověď prince překvapila, když se dozvěděl, že v Rakousku zámožní otcové své syny ze služby v armádě, tehdy 12-leté, často vykupovali.

Roku 1900 se 21 občanů spojilo do družstva za účelem společného využívání strojů. - Nejprve byl v tomto roce zakoupen třidič (Trieur).

V roce 1901 bylo na podnět učitele Hilaria Radkofskyho založeno mlékařské družstvo. Prvním předsedou byl Johann Steffan z č. 30. V následujícím roce byla postavena mlékárna s navazující ledárnou vedle obecní kovárny. Stavební pozemek o výměře 7x12 metrů byl družstvu přenechán obecním výnosem z 8. prosince 1901.

Mlékařské družstvo nechalo r.1916 postavit novou mostovou váhu od fy. Trill v Brně za částku 2.889 kč, čemuž předcházelo rozhodnutí obecního zastupitelstva z 19. září, jež toto pořízení uznalo jako naléhavě nezbytné.

Roku 1901 byla na podnět skupiny Svazu Jihomoravanů založeno místní pojištění dobytka.

Omezení dovozu potravin ze zahraničí za I. světové války, jakož i klesající výnos půdy a velká spotřeba armád na frontě způsobily citelnou potravinovou tíseň a zdražování, jež se projevilo už v roce 1915 a nadále trvale narůstalo. Pro zajištění spravedlivého rozdělování byl zaveden příděl zboží základní potřeby. Obyvatelstvo dostávalo tyto potraviny (mouku, chleba, cukr, tuk a kávu) jenom na poukázky.

Dne 29. srpna 1915 byl vytvořen pomocný výbor pro uprchlíky. Téhož dne (12. prosince 1918) odcestovali jihotyrolští uprchlíci do své vlasti (Arco).

V průběhu války si zapsalo místní obyvatelstvo asi 1/3 miliónu korun rak. měny jako válečnou půjčku.

12. prosince 1918 byla vesnice obsazena československým vojenským oddílem, jenž musel být přes tři měsíce bezplatně zaopatřován místními obyvateli.

Po krupobití r.1855 se vzniklá škoda odhadovala asi na 70.000 fl. Přes podporu okolních vesnic byla nutná půjčka u Záložny fondu Znojemského okresu, jež se v následujících letech splácela.

Roku 1931 žádali rolníci slevu na dani, jež byla povolena. Žádost byla odůvodněna mimořádně velkým suchem t.r.

1934 byl hospodářsky velice špatný rok. Vlivem myšího moru(?) a velkého sucha byla zničena velká část polních plodin (jetel 100%, pšenice 50%, žito 50%, oves 60-70%). Obec proto žádala opět o daňovou úlevu.

Farnost

R.1570 se stala majitelkou vranovského panství Ester z Dietrichsteinu. Tím dostala přednost němčina jako úřední jazyk. Dosazením luteránského kazatele, jihlavského rodáka Stußenbergera, do Lukova (1574-1584) se zde uvedlo luteránské učení. Katoličtí obyvatelé museli chodit ke zpovědi do Mašovic. Roku 1609 převzalo patronát olomoucké biskupství. Lukovský farní úřad byl přeložen do Štítar. R. 1859 vznikla samostatná lukovská farnost, do níž byly přifařeny i Milíčovice.

Roku 1851 obstarával péči o duše ve vsi kapucín, řádový kněz, a ta si jej podržela až do r.1855, protože cesta ke kostelu do Lukova byla v zimním období neprůjezdná.

1863 se konala u příležitosti tisíciletého výročí zavedení křesťanství svatými Cyrilem a Metodějem pouť na Velehrad, jíž se účastnili i obyvatelé Milíčovic.

Dne 7. května 1882 byl zvon „Helena“ (Dunglová) slavnostním vozem v slavnostním procesí přivezen ze stanice Olbramkostel. Za zvuků hudby a výstřelů z moždířů průvod zastavil u zvonice, kde měl farář Leopold Lojka delší proslov. Zvon byl vytažen a po zpěvu „Tedeum“ se poprvé rozezvučel. Slavnostní žehnání v kostele a hostina (uspořádaná kmotrou) zakončily krásnou místní slavnost, k níž se dostavilo několik stovek lidí z okolí.

Roku 1883 byly manželi Freiovými pořízeny kamenný kříž u křížové cesty a socha Panny Marie Lurdské. Svěcení vykonali 5. srpna 1883 ct.p. děkan Anton(ín) Černý z Olbramkostela, farář Leopold Lojka z Lukova, farář Fran-z/tišek Čiháček z Hlubokých Mašůvek a farář Josef Lauermann z Citonic. Byl uspořádán slavnostní průvod čítající na 1000 – 1500 lidí.

5. července 1889 se konalo slavnostní posvěcení kamenného kříže u kostela. Kromě faráře Lojky, jenž svěcení prováděl, se zúčastnili P. Franz Mühlberger z Horního Břečkova, P. Josef Lauermann z Citonic a ct.p. J. Müllner z Hardeggu, jenž měl slavnostní projev. Den posvěcení uzavřela slavnostní hostina, u níž bylo přítomno velectěné duchovenstvo, jakož i učitel Ulrich a kostelník a rovněž dobrodinka Anna Marie Bigartová, jež se narodila 18. října 1818 v Milíčovicích 41.

Slavnostní svěcení malovaných oken a školní vlajky vykonal o posvícení 20.VIII.1905 farář Benda.

Seznam katechetů, již jsou uvedeni v lukovské farní kronice a pravděpodobně vykonávali duchovní správu i v Milíčovicích:

Zellnitz Franz 1706 – 1714
Foellich Wilhelm 1714 – 1724
Bouzar Maxim Jihann 1724 – 1739
Schidroschitzky Josef 1739 – 1755
Unzeitig Josef 1755 – 1759
Jahnel Franz 1759 – 1772
Penka Martin 1775 – 1777
Hanko Augustin 1777 – 1784
Landmann Anton 1784 – 1798
Lang Josef 1798 – 1803
Müller Callistus 1803 – 1806
Nentwig Josef 1806 – 1824
Štrauch Franz Xaver 1824 – 1835
Driemer Josef 1835 – 1855
Maschek Josef 1855 – 1881
Lojka Leopold 1881 – 1892
Christ Mathias 1892 – 1895
Horák Josef 1895 – 1899
Procházka Anton 1899 – 1902
Benda Stanislaus 1902 – 1937

Obec

Jména a funkční období starostů Milíčovic od prvního známého:

  Müllner Anton? čp.18
  Auer Johann? čp.20
  Wieninger Johann? čp.10
1887 - 96 Johann Schneider čp. 37
1897 - 1903 Johann Steffan čp. 30
1903 - 05 Johann Kochol jr. čp. 56
1905 - 11 Josef Wieninger čp. 10
1912 - 17 Tobias Stefan čp. 20
1917 - 21 Josef Wieninger čp. 10
1921 – 24 Franz Mach čp. 44
1924 – 32 Franz Kellner čp. 49
1933 – 38 Anton Wieninger čp. 22
 

Roku 1896 byl Jos. Weidinger pověřen službou ponocného. Za odměnu dostával:

  • od obce 10 měřic žita
  • od (každého) majitele stavení 25 krejcarů
  • od (každého) majitele domku 20 krejcarů

jako hrobník dostával za:

  • 1 velký hrob 1 fl. 80 kr.
  • 1 střední hrob 1 fl. 40 kr.
  • 1 malý hrob 1 fl.

za hlídání polí a vyspravování cest mu obec poukazovala 40 fl.

Pokuty za polní přestupky obnášely:

  • za hovězí dobytek 50 krejcarů
  • za husu 3 krejcary
  • za prase 10 krejcarů
  • za slepici 2 krejcary
  • za chození po zakázaných pěšinách 20 krejcarů
  • za ježdění po zakázaných cestách 50 krejcarů
  • za vyžínání trávy na cizím pozemku 50 krejcarů

1902 proběhla oprava školní střechy, obecní kovárny a obecního domu.

Pastouška čp.4 naproti kostelu byla r.1908 stržena, neboť byla velmi zchátralá (obecní výnos 22.XI.) Roku 1928 nechala obec nově zřídit obecní kůlnu a obecní skladiště.

17. dubna 1928 schválilo obecní zastupitelstvo založení samostatného místního chudinského fondu. Obec věnovala pro tento účel 100 kč jako základní jmění.

13. října 1928 byla schválena elektrifikace. Následujícího roku byla obec napojena na západomoravskou elektrickou rozvodnou síť. Tím byla nucena k vyjednání půjčky ve výši 108.000 kč. - O silvestrovském večeru poprvé zažhnulo 14 lamp místního osvětlení. Slavnostní den ve znamení pokroku. Při příležitosti průvodu pochodní přednesl starosta Kellner projev.

V říjnu r. 1938 byly Milíčovice jako samostatná obec rozpuštěny a přičleněny ke (střediskové) obci Horní Břečkov. Na základě Mnichovské dohody byly Milíčovice 10. října 1938 projíždějícím německým vojskem podřízeny německé svrchovanosti.

Obecní honitba s rozsahem katastrálního území o výměře 887 ha, popř. 1800 parcel, byla až do r. 1923 majetkem vranovského panství. V letech 1924-29 disponoval honebním právem Anton Siegl, majitel továrny na nábytek ve Znojmě, za roční nájemné 5.600 kč, v období 1930-35 opět panství Vranov za 3.000 korun ročně. Poslední najímatel honitby před politickým převratem byl znojemský kožešník Rudolf Stix, roční pachtovné obnášelo 6.000 kč.

Hostinec

Starý hostinec u vranovské silnice s erbem hraběte Althana nad vstupními dveřmi, masivní blok se silnými zdmi a zamřížovanými okny, nese jedné z čelních stran obraz troubícího jelena jako odkaz na někdejší určení této budovy. Hrabě Althan, dřívější vlastník panství Vranov, daroval tuto bývalou hájovnu svému komorníkovi Filipskému, jenž se oženil s komornou, a propůjčil jim hostinskou koncesi. Kdysi tu mohlo zůstat přes noc až 200 formanských vozů. Zájezdní hostinec zastupoval i poštu a noviny. Pozdějším dědicem byl Franz Kochol z Vranova (majitel do r. 1889), jehož syn (zemřel r. 1930 ve věku 88 let) vyprávěl leccos z romantických dob poštovních dostavníků, cestujících obchodníků a lupičů. Podle pana Kochola muselo např. vozy vranovské vrchnosti doprovázet čtyři až šest mužů na cestě k pražské císařské silnici (kvůli výmolům). Na znojemský trh přijížděli i obchodníci z Čech. Zboží se pak vozilo do Vídně. Při koňských trzích ve Znojmě bývalo v hostinci až 200 formanů na poslední noční zastávce. Místní rozjaření fořtové, průvodci a poslové nechávali kolovat poháry. Kolem r. 1780 byl kolem hájovny ještě hvozd a cesta, soukromá cesta vranovského panství, byla po setmění zatarasena závorou. Velká zásoba dříví skladovaná na prostranství nedaleko hostince bývala většinou odprodána do Znojma.

Škola

Za časů Marie Terezie musely milíčovické děti ve věku od 6 do 12 let navštěvovat obecnou školu v Lukově.

Roku 1864 byla školní budova (č.2) rozšířena o novou, prostornou učebnu a opatřena novou střechou z pálených tašek. Obec tyto práce provedla nákladem 650 fl.

Roku 1877 dostala přední školní budova nový krov pokrytý pálenými taškami. Zděná část byla opravena. Náklady: 224 fl.

Roku 1889 byla v Milíčovicích zřízena školní zahrada, na což obec vyčlenila přibližně 100 fl. Učitel Robert Ullrich poskytnul nezištně sloupky, vranovské panství pak ostatní materiál na dřevěné oplocení.

Roku 1896 byly vysazeny stromy ve školní zahradě.

Dne 1. června 1902 byl tehdejšímu řediteli školy Hilariu Radkofskému jako uznání zásluh o blaho obce uděleno čestné občanství.

1905 věnovali Alois a Theresia Chwoikovi z čp.52 novou školní vlajku.

R. 1908 zřídila obec novou obecnou školu. Jejím stavitelem byl zednický mistr Franz Robinek z Lesné. Stavební náklady obnášely.

V letech 1907-1908 proběhla v bezprostřední blízkosti staré školy čp.2 v tehdejší školní zahradě stavba nové obecné školy, svěřená zednickému mistru Franzi Robinkovi z Lesné. Nová školní budova stála 17.640,50kč. (Dle tzv. Pamětního listu 34.000 rk bez započtení dobrovolně vykonané práce řemeslníků a majitelů potahů) Protože obci se nedostávalo peněžní hotovosti, vzala si obecním výnosem z 8. března 1908 půjčku u Zemské kulturní banky v Brně ve výši 15.000 kč a splácela tuto částku včetně narůstajících úroků v 8 stejných měsíčních splátkách vždy k 31.12. každého roku. Kolaudace nové školní budovy, k níž se dostavil i školní inspektor Langhammer, se konala 30. září. Dne 11. října byla škola posvěcena. Po slavnostním požehnání se obyvatelstvo, dívky v bílém, seřadilo před školou. Starosta Josef Wieninger přivítal účastníky slavnosti. Předseda místní školní rady Johann Stefan přednesl projev. Žák Anton Wieninger promluvil děkovně k obci a (žák) Franz Schneider děkovně k rodičům. Ředitel školy Macek měl pak slavnostní řeč, v níž vyjádřil rovněž dík za úsilí a oběti místního obyvatelstva. Svačina pro školní děti ve škole pak uzavřela důstojně proběhlou místní slavnost.

Roku 1909 byla stará škola (čp.2) ve veřejné dražbě prodána za obnos 3.900 kč Josefu Pet(e)rovi. Uvedená částka byla použita na splácení dluhu za novou školu.

Začátkem září 1909 proběhly v našem kraji manévry. Ve škole bylo ubytováno několik vysokých důstojníků. Vyučování začalo až 10. září.

Rozhodnutím zemské školní rady v Brně bylo od 31. července 1912 zavedeno v Milíčovicích vyučování ručním pracím. Sl. Johanna Pánková z Lukova byla pověřena od 1. listopadu vedením výuky. Stalo se tak zejména zásluhou inspektora Reidla. Dne 24. dubna 1918 vyučovala učitelka ručních prací Berta Pánková na milíčovické škole naposled. Byla od 1. května umístěna ve Vídni, 20. okrese. Její nástupkyní byla slečna Maria Setzerová z Vratěnína, jež zde působila od 16. května 1918.

Dne 22. března 1920 přesídlila česká škola z domu č.45 do německé školní budovy. 1. dubna bylo vedení německé školy doručen výnos české Okr.šk.rady, který dával na vědomí rozhodnutí Moravské zemské školní rady z 25. března 1920, podle něhož předseda Zemské školní rady nařídil uzavření německé školy. Proti tomuto výnosu bylo 7. dubna podáno odvolání. - 8. června byl nápis Volksschule nahrazen nápisem ŠKOLA. - Rozhodnutím Zemské školní rady z 8. srpna byl ředitel Franz Macek ze služebních důvodů přeložen do 3-třídní obecné školy v Suchohrdlech. Německé děti – bylo jich asi 30 - musely následně navštěvovat školu v Horním Břečkově. Za chladného zimního období je střídavě vozívaly jednotlivé rodiny (dosl: partaje) na vozech nebo na saních a zase je vyzvedávaly. - Na státní českou menšinovou školu (pro ca. 5-10 místních dětí) byl jako první ředitel jmenován Ant. Drobný, jenž ještě v témže roce založil místní skupinu Národní jednoty. Spolu s ním tu vyučovali učitel němčiny, učitelka ručních prací a učitel náboženství.

Až do roku 1938 měli obyvatelé Milíčovic pouze možnost platit svým dětem domácí soukromou výuku u učitelů Kulturního sdružení, sudetoněmecké patronátní školské organizace, nebo je vydat počeštění v české škole. Za cenu velkých finančních obětí zůstaly starousedlé rodiny svému národu věrny. Celkem 17 mladých učitelů sdružení po sobě a různých obměnách vštěpovalo letech 1921 – 1938 místní německé mládeži v namáhavém domácím soukromém vyučování nejnutnější výzbroj pro život a vkládali do mladých srdcí při vší loajalitě k Čechům lásku k národu a vlasti. Roku 1938 byla za 241.000 kč z prostředků DKV a s pomocí dobrovolně zapojených rukou a povozů německých obyvatel vybudována Soukromá obecná škola. Stavitelem byl zednický mistr Dominik Gutwillinger ze Znojma. Pozemek poskytli bezplatně manželé Josef a Marie Wieningerovi z Milíčovic čp. 10. Po připojení jihomoravského pohraničí k Německé říši v říjnu téhož roku byla budova využita jako dětská školka, neboť školákům byla opět k disposici stará škola.

Dne 1. září 1928 převzal učitel Ludvík Brinda vedení české státní menšinové školy namísto ředitele školy Ant. Drobného.

Na české státní menšinové škole nastoupil 1. září 1933 do služby učitel Ladislav Kyjánek, k 1. září 1935 učitel Jaroslav Šofrle.

Jako dodatek jsou zde uvedena jména v místě působících (řídících) učitelů, pokud bylo možno je zjistit.

Hadl Philipp  
Greistler Hans  
Mahr Mathias  
Oberänzer Johann  
Fuderer Johann  
Genedl Franz  
Fuderer Karl  
Fuderer Alois 1843 – 1882
Bendl Raimund 1882 – 1884
Spalek Eduard 1884 – 1885
Ulrich Robert 1885 – 1894
Radkofsky Hil. 1894 – 1902
Sobotka Karl 1902 – 1903
Macek Franz 1903 – 1920

Hasiči

Dne 11. července 1892 se zásahem blesku vznítila stodola Johanna Dungla a lehla popelem. Pokud by býval blesk zapálil objekt v horní části vesnice, pak by plameny vlivem větru pravděpodobně zachvátily polovinu vesnice.

Proto se všichni obyvatelé jednohlasně rozhodli založit dobrovolné hasičstvo. Každý přičinlivě podporoval mladý spolek, který se zpočátku skládal z 32 výkonných a 30 pomocných členů. Prvním náčelníkem byl učitel Robert Ullrich, jeho zástupcem Josef Wieninger z čp.22, hornistou Anton Stefan z čp.20, který jako hudebník učil ostatní hasiče troubit signály podle not. Tyto je možno považovat za vlastní zakladatele. Obec podpořila hasiče obnosem 200 fl., aby jim umožnila okamžité zakoupení stříkačky. Ta - čtyřkolá stříkačka na ruční pohon - byla získána od firmy Czermak v Teplicích za 960 fl. (1.600?) Po obstarání výzbroje (přileb, seker a řemenů) dodal krejčí Pickart z Podmolí, rodilý Milíčovan, 20 cvilichových uniforem. První schůze se konaly v domě č.49 (Hirschinger). Hasičská zbrojnice byla přistavěna následujícího roku k obecní kovárně (dům Hasičské jednoty čp. 80).

Náčelníky hasičského sboru byli od jeho založení: učitel Robert Ulrich, Johann Kochol čp. 56, Franz Schneider čp. 37, Tobias Stefan čp. 20, Franz Chwoika čp. 76 (čestný náčelník) a Franz Kellner čp. 49.

Roku 1908 se v Milíčovicích konal svazový den Okresního svazu hasičů č.23 (Vranov).

Z požárů, k nimž došlo od přelomu 19. a 20. století, zmiňujeme následující: 2. července 1903: obytný dům Johanna Zellnera čp. 3, zásahem blesku; 30. srpna 1911 vyhořela stodola manželů Antona a Annemarie Kellnerových z čp. 38, požár byl založen žhářem; dne 4. února 1916 vyhořela stodola a kůlna manželů Josefa a Marie Dunglových z čp.32; 4. září 1921 vypuknul v obecním lese požár, který byl brzy uhašen; v noci na 10. října 1921 shořely v Kapradině 3 otepi klestí.

R.1931 zemřel obecní rada Franz Chwojka, velitel dobr. hasičstva a člen výboru Hasičského okr. sb. č.23 (Vranov) atd. Pohřbu s poctami se účastilo.

Dne 1. února 1936 byla dobrovolným hasičstvem zakoupena motorová stříkačka od firmy H. Flader Pleil-Sorgenthal /Černý Potok u Vejprt/ za částku 15.470 kč, a sice: malá Siegerin, 16 PS, 3 stupňová. Dále byly od firmy Fischer zakoupeny nové hadice, a sice 200m č.9 za 5.300 kč. Posvěcení stříkačky proběhlo v následujícím roce. Kmotrou se stala paní Marie Koprivová, roz. Kellnerová z Vídně, narozená v Milíčovicích.

Spolky

Roku 1899 (23.VII.) byla založena místní skupina Svazu Jihomoravanů. Prvním předsedou byl Johann Stefan z č. 30, pokladníkem F. Kocholl, zapisovatelem Hilarius Radkofsky. Při založení spolek čítal 39 členů.

Předsedou místní skupiny DKV (Deutscher Kulturverband =Německé kulturní sdružení) byl až do jeho rozpuštění na podzim 1938 Anton Schneider z Milíčovic čp. 26.

Kromě hasičstva (založeného 1892) tu působila od roku 1923 Tělocvičná jednota ("Turnverein J.G.Fichte"), založená Franzem Krausem, bývalým vedoucím provozu pily Kotzab v Lesné, tehdejším učitelem DKV Edmundem Schwarzem a Dr. Jillym ze St. Šaldorfu. Předsedou byl Anton Wieninger z čp. 22, čestným předsedou Hans Kopriva a čestným náčelníkem Willibald Vogler. R. 1926 obdržel spolek vlajku s portrétem otce turnerů Jahna, namalovaným Edmundem Schwarzem. Kmotrou vlajky byla slečna Helene Stefanová z čp. 20.

Dne 5. července 1921 se konala zakládající schůze místní skupiny Německého kulturního sdružení (DKV). Prvním předsedou byl zvolen Anton Schneider z čp.26.

Na podnět učitele Edmunda Schwarze byla 1922 založena německá národní tělocvičná jednota „Johann Gottlieb Fichte“. Prvním předsedou byl Anton Wieninger z čp.22.

Komunikace

Ještě kolem roku 1780 býval kolem hostince hvozd a cesta (soukromá cesta vranovského panství) byla po setmění zatarasena závorou. Koncem 30. let proběhla stavba obchodní silnice ze Znojma přes Vranov do Dačic.

Na císařské silnici byl už od r. 1833 v provozu dostavník (pošta) z Vídně do Prahy. Poštovní dráha Znojmo – Bítov byla zřízena teprve r. 1860, přičemž poštovní posel přenocoval vždy v hostinci u silnice.

23. dubna 1871 byla předána do provozu železniční dráha mezi Znojmem a Jihlavou.

V letech 1897-1899 byla vybudována silnice Milíčovice – nádraží Olbramkostel. 1900 a 1901 byla stavba dovedena (přes vesnici) až k vranovské okresní silnici. Na dotacích a příspěvcích obdržela obec celkem 2.300 fl. = 4.600 korun. Severozápadní dráha přenechala stavební pozemek, ležící u dráhy, bezplatně. Okresní silniční výbor převzal novou silnici do své správy.

Roku 1907 obec na vlastní náklady vybudovala silniční spojení do Lukova. Okresní silniční výbor Vranov podpořil stavbu částkou 600 kč.

Sdružení Touriste ve Znojmě obdrželo r. 1924 koncesi na přepravování osob na trase Znojmo – Vranov. Jelikož se podnik ukázal jako nerentabilní, byl provoz zase zastaven.

Od 1. ledna 1928 obdržel Inocenz Jelen z Vranova koncesi na přepravu osob na trase Vranov – Znojmo přes Milíčovice.

Dne 29. února 1932 byl poštovní úřad v Lukově, příslušný pro Milíčovice, přeložen do Vracovic. Byl založen roku 1912. Milíčovanům byla pošta původně doručována z Vranova. Byla přivážena povozem podle ochoty formana. Později ji vyzvedával posel v Lesné. Pak ji přinášel listonoš poštovního úřadu v Lukově (p. Pahr) od železniční stanice Olbramkostel a později ji obstarával majitel místní poštovny z Vracovic.

1932: na trase Znojmo – Vranov zahájila provoz státní autobusová doprava.

Krajina

Lesní komplex náležel zřejmě zeměpanskému hradu Znojmo a se založením kláštera Louka přešel pod premonstrátský řád (1190). Tak bylo započato náležité obhospodařování půdy a lesů. Vznikaly osady, les byl vypalován, získané plochy osídlenci zastavěli a tak vzniklo první sídliště Kapradina.

V 50. letech 19.st. proběhlo zřejmě částečné zalesnění obecní pastviny nejprve starého rosentalského mlýna (Kletzenmühle=“křížalový mlýn“). Traduje se, že tento mlýn byl provozován bez vody. Když mlynářka potřebovala mouku, aby utišila hlad svých deseti dětí, museli pasáčci přivolaní z pastviny šlapáním rozběhnout mlýnské kolo.

Dne 28.12. 1887 rozhodlo obecní zastupitelstvo o založení obecního lesa o rozloze 7 jiter (ca. 57,5 aru) a 57 čtverečných sáhů (ca. 1,9 m). Osázení této plochy využívané dosud jako obecní pastvina proběhlo v letech 1888 a 1889. Moravský zemský výbor poskytnul podporu částkou 80 fl., majetkové ředitelství ve Vranově přispělo na žádost bezplatně lesními rostlinami, tyto věnovalo i panství města Znojma v počtu 3.000 kusů. Zalesňování bylo ukončeno roku 1889. Protože bylo zahájeno r. 1888 a v tomto roce slavil císař Franz Josef 40. výročí vlády, obdržela osázená plocha název Císařský les.

Roku 1896 byly vysazeny stromy ve školní zahradě a kolem „Rybníčku“ (Teichtl) vedle J. Dungla č.70.

U příležitosti 50. výročí vlády Jeho veličenstva císaře Františka Josefa I. byl r. 1898 vysázen „Císařský les“.

Pro získávání ledu pro mlékárnu byl založen rybníček v Kapradině (obecní výnos ze 7. IX. 1902)

10. září 1911 se v něm utopil Engelbert Strohalm, když se byl zabýval odřezáváním trávy, aby v zimě získal čistý led do ledárny.

Zřízením pomníku bojovníkům (1925), jenž se stal vesnici monumentální ozdobou, byl podmáčený a nepěkný plácek přeměněn na krásný kousek posvěcené půdy. Místní sem dobrovolně navezli přes 200 fůr plev a tak tu byl časem vytvořen malý park.

10. března 1928 rozhodlo obecní zastupitelstvo o vysázení Jubilejního lesa ve „Spáleništi“. Podnětem k tomu byla 10-tiletá existence Č.S.R.

Obec nechala r.1933 nákladem 1.200 kč vybrat a zvětšit obecní rybník a r.1934 ve školní zahradě a rybníčku za 923 kč vysázet ovocné stromy.

Povětrnost

Dne 5. srpna 1823 přešlo přes Milíčovice krupobití, jež zničilo většinu polních plodin.

Roku 1855 vyrůstala rekordní sklizeň, která však byla krupobitím téměř zcela zničena. Vzniklá škoda se odhadovala asi na 70.000 fl.

Z 23. na 24 květen 1866 byl tak silný mráz, že pomrzly téměř veškeré polní plodiny, zejména žito. Na Šobesu neuzrál toho roku jediný hrozen.

Dne 1. července 1880 zničilo krupobití téměř veškeré zimní plod/in/y.

Zima 1881/82 byla zcela bez sněhu. Léto 1882 bylo suché, podzim deštivý.

Dne 15. června 1892 přešlo přes vesnici strašlivé krupobití, jež způsobilo škodu asi za 60.000 fl.

Dne 11. července 1892 se zásahem blesku vznítila stodola Johanna Dungla a lehla popelem.

Dne 18. června 1904 ve čtyři hodiny ráno sjel při bouřce blesk do usedlosti Johanna a Perpetuy Dunglových, čp.70. Johann Dungl byl zabit, jeho žena byla nalezena ležící v bezvědomí na podlaze a vyvázla živa.

R. 1917 byla kroupami částečně zničena úroda ovsa na Horním poli.

Rok 1919 byl chladný až do května. Do konce ledna bylo hodně bláta, což bylo o to nepříjemnější, že boty stály neobyčejně mnoho peněz. Za pár pánských bot se platilo 300 až 400 kč.

Dne 15. července 1927 řádila mohutná bouřka, jež četnými výboji způsobila v okolí mnoho škod. Milíčovice kupodivu zůstaly ušetřeny.

Zima 1928/29 byla krajně tuhá. V době masopustu r. 1929 vládly mrazy až -32°C. Skoro všechny ořešáky a také jiné ovocné stromy pomrzly. Úvoz od domu č.33 k vranovské okr. silnici bylo třeba několikrát prohrnout.

Dne 4. července 1929 běsnila mohutná bouřka, jež způsobila velké škody na střechách a stromech.

Roku 1931 žádali rolníci slevu na dani, jež byla povolena. Žádost byla odůvodněna mimořádně velkým suchem t.r.

Do konce roku 1934 byl náš kraj bez sněhu.

1934 byl hospodářsky velice špatný rok. Vlivem myšího moru(?) a velkého sucha byla zničena velká část polních plodin (jetel 100%, pšenice 50%, žito 50%, oves 60-70%). Obec proto žádala o daňovou úlevu.

Dějinné pohromy

Z pozdějších historiografických zdrojů víme, že Milíčovice se na počátku 16. století objevují jako pustá ves a lze se domnívat, že se staly obětí hrůz husitské války. Husité se v našem kraji pohybovali v letech 1425-31.

Na počátku třicetileté války spadaly Milíčovice pod samostatný dvůr Nový hrádek a s ním také asi padly za oběť Švédům, kteří po své porážce na Onšovském vrchu (1645?) vyplenili celý kraj.

V bojích mezi pruským králem Fridrichem II. a Marií Terezií o rakouské dědičné země obsadila r. 1742 pruská vojska všechny obce v okolí Znojma.

Za napoleonských válek táhly krajem r. 1799 a 1805 ruské pomocné pluky. Po bitvě u Slavkova, pro spojená vojska Rakouska a Ruska tak nešťastné, byly Milíčovice od 15. listopadu 1805 do ledna 1806 obsazeny Francouzi. Po dalších střídavých vojenských úspěších (bitvy u Aspern a Wagramu) byly 10. a 11. července 1809 svedeny úporné boje o přechod přes Dyji a následovalo znovu dlouhé (118ti denní) období okupace Brněnského a Znojemského kraje. Až do uzavření míru ve Vídni muselo být francouzské vojsko vydržováno. Kontribuce, zabavování, úvěry a daně (jež byly rozšířeny dokonce i na služebnictvo) vedly r. 1811 k bankrotu rakouského státu. Obyvatelé Milíčovic museli odvádět tvrdé dávky především ve formě četného zásobování a znehodnocení měny.

15. července 1866 táhlo 4.000 Prusů kolem Milíčovic na Hardegg a dalšího dne se vraceli, s 3 hodinovou zastávkou u břečkovské cesty, znovu na Znojmo. V panické hrůze utíkali při spatření prvních jezdců lidé s dobytkem do lesů, brzy se však s nepřítelem domluvili. Namísto odvodu předepsaného krmiva a potravin jako je seno, chléb a vejce obětovali Milíčované obecního býka. 24. července měly být zabaveny přípřeže. Protože však byly všechny potahy u rakouské armády, muselo se od požadavku upustit. Po uzavření Mikulovského míru se Prusové znovu ubytovali na zpáteční cestě. Část štábu korunního prince Fridricha Pruského, převážně Berlíňané, byla ubytována s 200 koni v milíčovickém zájezdním hostinci. Jelikož nebylo po ruce žádné krmení, musel být odevzdán ještě nevymlácený oves. Na všechny odvody dostávali sedláci a domkaři potvrzení, která byla později proplacena rakouskou vládou. 4. září Prusové z vesnice odtáhli a brzy nato se začala vracet přípřeží uvolněná rakouskou armádou na svá původní místa – západní Moravu a do Budějovického kraje v Čechách. Několik dnů táhly kolony povozu kolem hostince. Formani, většinou bez peněz a krmení pro své koně, byli odkázáni na milosrdenství venkovanů; mnozí již prodali jednoho koně nebo postroj apod. - Cholera a úplavice, jež přišly po válce, si vyžádaly i v Milíčovicích několik obětí.

Dne 1. srpna 1914 byla ve 4 hodiny ráno údery na zeď, jež předal jezdec vyslaný ze Znojma, vyhlášena všeobecná mobilizace. 20 mužů a mládenců opustilo po dojemném loučení svoji rodnou vesnici. 4 vojáci ještě v témže roce padli na frontě.

V první světové válce obětovala obec své vlasti 14 mužů, k jejichž památce zřídila roku 1925 pomník, jenž má i v nejvzdálenějších časech svědčit o smyslu zdejších obyvatel pro pietu. Pískovcový monument vztyčený v parčíku uprostřed vesnice nese nápis: „Měl jsem kamaráda...“ a na pamětních tabulích jména válečných obětí. Zobrazuje dvě postavy vojáků v polní výzbroji, z nichž jeden klesá těžce raněn do rukou staršího kamaráda. Nemělo by být zapomenuto, že o realizaci tohoto důstojného památníku, jehož vytvoření umožnily větší a menší příspěvky do sbírky o celkové výši 23.000 českých korun, se zasloužil zejména šestičlenný výbor pod osvědčeným vedením svého předsedy Hanse Koprivy.

Po skončení II. světové války již 14 mužů povolaných do armády (wehrmachtu) vesničky nespatřilo svoji vlast. Zůstali jako padlí nebo nezvěstní v nepřátelské zemi. Pomník. Dne 20. června 1945 byli skoro všichni Němci, až na několik těch, kteří byli povinni pracovat na vyvlastněných německých usedlostech, deportováni za doprovodu českých partyzánů přes Čížov do Hardeggu v Dolním Rakousku. V Čížově jim byl při přísné prohlídce zabaven majetek, který si nesli s sebou, jako vkladní knížky, šperky, fotografie, prádlo a oblečení. Část vysídlených, zbavených veškerého jmění, zůstala v Rakousku, většina však našla svou novou vlast v Západním Německu.

Významné persony v Milíčovicích

Dne 7. listopadu 1866 cestoval císař Franz Josef I. z Čech přes Olbramkostel do Znojma. Obyvatelé Milíčovic byli při jeho průjezdu také přítomni.

Dne 21. června 1929 si jel president republiky prohlédnout stavbu znojemské přehrady a projížděl Milíčovice směrem od Vracovic (po okr. silnici). Školní mládež, turneři a hasiči, jakož i velké množství lidu, již utvořili špalír podél silnice při hostinci Vitásek, oslavovali při průjezdu hlavu státu.

Dne 7. března 1935 se u příležitosti 85. narozenin presidenta T.G.Masaryka konala oslava, k čemuž se sešly všechny spolky, učitelstvo české i německé školy, jakož i veškeré obecní zastupitelstvo v obecní kanceláři. Pan starosta Anton Wieninger přednesl projev (vztahující se) k tomuto dni.

Místní osobnosti

Mezi zemřelými roku 1917 nachází se též Tobias Stefan, desátník 99. p. pluku, jenž navrátiv se z fronty těžce nemocen 19. října podlehl následkům války. Jmenovaný na počátku války zastával úřad starosty a byl velitelem sboru dobrovolných hasičů. Masová účast místního i přespolního obyvatelstva na jeho pohřbu svědčila o jeho všeobecné oblibě.

Mezi zemřelé r.1931 se čítá i obecní rada Franz Chwojka. Zesnulý byl velitelem dobr. hasičstva a byl po své smrti jmenován čestným velitelem. Dále byl čestným členem tělocvičné jednoty, členem Německého kulturního sdružení, členem dozorčí rady mlékařského družstva, zástupcem předsedy dozorčí rady mlékařského družstva v Horním Břečkově, členem výboru Hasičského okr. sb. č.23 (Vranov) atd. Pohřeb s poctami konaný za masové účasti odpovídal jeho vážnosti mezi místním obyvatelstvem.